Květen 2011

Everything is different

27. května 2011 v 21:04 Já a mé druhé já


A je to tady. ON mě opustil...Ani nevím vlastně proč. A takovým způsobem nečestným že to...netřeba komentovat. Jo, zbyl mi TEN DRUHÝ a já vím že je to hnusné, ale mě to nestačí. Musím na něj pořád myslet... Ale dobře mi tak...
Jo a taky jsem na druhý pokus dala řidičák. Moc se mi ulevilo, a je to asi tak jediná radost tohoto týdne. Už se těším, až si pro ten řidičák dojdu na magistrát a pak hurá do auta. A hurá ztrácet bodíky. Ha-ha, snad ne:D
Taky jsem byla dnes v solné jeskyni. Přivítala nás milá paní, zavedla do solné jeskyně, kde byla na zemi sůl, nahoře krápníky soli a stěny ze soli, usadila nás do polohovacích křesel, zakryla dekou... Pak odešla, světla zhlasla, byly osvětlené jen mušle a začla hrát relaxační hudba. Bylo to celkem hezké. Paní řekla, ať necháme všechny starosti venku a tady myslíme jen na sebe, ať se soustředíme na dýchání... Jediné co jsem dělala bylo, že jsem se 45 minut snažila nemyslet na to všechno... Jo a bylo to sakra těžký.
Další věc, obarvila jsem si vlasy nahnědo, ofinu jsem si nechala blond. Říkala jsem si, že by to chtělo změnu, trochu ty vlasy nechat odpočinout. Pro začátek jsem si vybrala hnědou smývací. Ale jelikož si vlasy umývám často, barva mi po 7mi dnech vybledla. Teď je mám umyté a mokré, takže nevím, jestli jsem zase blond jako dřív. Ale myslím, že si to nechám udělat na trvalo.
Mám, nebo ne? Neposoudím, jestli mi sluší víc blond nebo hnědá. Ale tento odstín hnědé není můj přirozený, já mám takový hnusný:D

Naděje umírá poslední,ale umírá/Nikdy to nevzdávej/Již 2 měsíce

3. května 2011 v 22:24 Já a mé druhé já


Uvědomila jsem si, že mě hrozně těší, když mi někdo pod článek napíše, že to je dobře napsané atd. Takže tímto Vám děkuji a zároveň říkám, že mě to těší mnohem víc, než kdyby mi někdo pochválil na fotce řesenku, kalhoty nebo podobné blbosti.

Další věc, co jsem si uvědomila je, že existují i anglické písničky, které mají myšlenku, dobrý text, pointu. Jezna z nich je All good things come to an end. Myslím, že pořád lepší než stát pod deštníkem, íkem, íkem, íkem, ee, ee, ee. A teď se vrátím k tomu, co vlastě má znamenat nadpis.


Tentokrát překročila hranice. Byla u NĚJ, myslela že to bude skvělý den, ale nebyl. Kvůli jednomu přijatému hovoru. Začala strašně žárlit. A to není dobré, protože její žárlení vypadá tak, že udělá nějakou blbost. A tak se zvedla a odešla. Šel jí doprovodit, ale nemluvila s ním. Myslela si kdoví co, jaká není královna. Jenže se všechno zvrtlo. Řekla MU, že půjde na jistou akci s TÍM DRUHÝM. Myslela že je to v pohodě. Že je v právu. Nebyla. Hrozně se divila, že se naštval. Druhý den se mu rozhodla nepsat. Ať si de za svými kamarádkami. Řekl jí, že si rozmyslí, jestli s ní chce ještě vůbec být. Stále se cítila v právu, odpovídala na zprávy tak, aby co nejvíce ublížila. To byl 1. máj... Šíleně se jí ulevilo, když jí řekl, že s ní zůstane. Avšak druhý den, stále si myslejíc, že je v právu, ani mu nenapsala. Najednou přišla ona smrtící rána. Pěkně neférové. Najednou měla na Facebooku jen zadaná. Psala mu, co to znamená. Řekl jí, že už to nemá cenu. Snažila se ho přemlouvat, už pochopila, že přestřelila. Ale nic platno. Prosila, slibovala. ON jí řekl, že si můžou občas napsat, že třeba někdy v budoucnu... Najednou se to všechno zhroutilo. Celý svět najednou byl pod vodní zástěnou. Co teď? Smířit se, zase zavést vše do normálu? Vzpoměla si, co jí říkal. Že když s někým skončí, řekne jí čau a dál se nebaví. Jí napsal na dobrou noc. Najednou se jí v hlavě zrodil plán. Nemohla spát, pořád na něj myslela. Jestli tohle se nepovede... Dávala si naději 55%.
Ráno vstala. Dnešek měl být 2měsíční výročí. Ale zatím vše bylo v mlze. Tak nefér, rozejít se přes Facebook. Prostě to chce říct do očí, na tom není nic špatného, ne? Kašalala na všechny, co jí to vymlouvali. Dokud je nějaká naděje, dokud to nezkusí, tak to nevzdá. Ráno strávila u TOHO DRUHÉHO. Je to sakra dobrá herečka. Opuchlé oči, ale chovala se jakoby nic. Jako by se s ní nerozešel někdo, na kom jí strašně záleželo. Nedovedla si prostě připustit, že je konec. Už nikdy ho neuvidí, už nikdy nebude chodit po cestách, kde spolu chodili. Všechno jí ho připomínalo. Ale to ráno zvládla, bez jediného zaškobrtnutí. To je fakt herecký výkon! Po jedenácté se vydala na svou strastiplnou cestu. Bylo to jako jízda do neznáma, bez lístku nazpět. Radši si nepouštěla do sluchátek "jejich" písničky. To by nedopadlo dobře. Pršelo, venku bylo nevlídno. Vystoupila z tramvaje. Najednou jí bylo hrozně těžko. Všehcno jí připadalo absurdní. Ale vzpoměla si, co jí řekl. Že určitě kdyby se sní rozešel, tak ona jen pokrčí rameny a půjde dál. Ne. Odolala pokušení se otočita jít domů, smířit se s tím vším, nikdy ho neuvidět . Šla dál, cigareta za cigaretou. Byla na místě. Píše zpávu, kde stojí:" Pojď mi to říct do očí". Vzpoměla si, že jí včera řekl, že je to hnusný, po fcb, ale že do očí by to nedal a zůstal s ní. Najendou přichází. Ona řekne..tak co mi povíš... a pak- prosmtě, co blbneš... A najednou se to stalo. Nezvládl to, a ona to věděla. Odcházela s nádherným pocitem. 1:0 pro ní. Zatím to zvládla, ale bylo to těsné. Příště už to nepůjde... Slíbila...

Na závěr další písnička, co má něco do sebe.