Říjen 2011

Smát se, a nebo brečet?

26. října 2011 v 21:19 Já a mé druhé já
Tenhle blog sem založila když všechno skončilo...všechno s jedním člověkem...ono to pak zase začalo...a pak skončilo... Dnešek by den plní naďějí. Buď a nebo.

Ten den zrovna pršelo... probudila se plna napětí a vůbec netušila, co dnešek přinese. Co vstala, tak se jí klepaly ruce. Mobil někam zašantročila...co kdyby přišla zpráva že vše padá? Najednou vidí mobil. Klávesa svítila jak maják, co naviguje jedninou, osamělou loď na moři. Zpráva...naštěstí kladná. Najednou jako by ožila, jako by jí něco píchlo. Ale čím víc se to blížilo, tím víc měla chut co celé odvolat.
Jela autobusem....klepající se ruce. Vystoupila. Metro. Blížilo se to, a to neúprosně. Ale chtěla to, tak to má...tolik úsilí jí to stálo, tolik nervů...musí to dotánout do konce. Autobus, vychází z něj celá vyklepaná. Rychle pro první pomoc, dvě cigarety stačit doopravdy nebudou. Sotva byla venku minutu a už byla zmoklá. Teď se někam rychle schovat....co kdyby...tak by to bylo celé v háji. Další možnost mít sakra nebude!
Klepající rukou si zapálila...byla ráda, že se může schovat pod jakýsi výčnělek. Počítala minuty. Nemohla dýchat. Už je čas. Kudy jít? Není ještě brzo? Nohy se jí motaly a zaboha nechtěli jít kupředu. Číhala tam jako vrah...a nebo jako hozně zoufalý člověk? Šla jinudy...Byla tam...srdce jí bušilo jak ozávod. Už ví, co znamená hodina pravdy. Buď a nebo. Rozhodující chvíle. Někdo zrovna vycházel. Je tam, není tam? Nastane ponižující chvíle? Byl tam... Nepopsatelná chvíle. Měl vztek...chtěl odejít. Proč? Proč jste mě zradili? Uklidňovala ho....najednou se necítila jako TA dominantní... Měla slabý hlas. Ruce se jí klepaly. Je lehké někomu ublížit, ale strašně těžké najít odvahu omluvit se. Nejdřív řekla, že se jde omluvit....pak že ho má pořád ráda...pak že jí chybí. A venku pořád pršelo...
Byly chvíle, kdy se jí hnaly slzy do očí. Povolí stavidla či ne? Nechtěla vydírat...přišlo to samo. Nenávidí mě? Ne....tak to není... Myslí na mě? Jen na to špatné... A nebo ne? Odhalila ho. Tak se přiznej jak to je. Přiznal. A ona cítila, že tohle MÁ smysl.
Opět venku, mezi kapkami deště. Ne sama. S ním. Tolik po tom toužila. A dostala to? Snad
Jak to bude dál? Někdy je lepší nevěřit na budoucnost. Člověk chce víc a víc. Když někdo nemůže žít bez jednoho určitého člověka, je život smutný. Takže: smát se, či brečet?

Upřímně můžu říct, že dnešek je můj nejkrásnější den za celou tu dobu prázdnoty a temnoty.
"Jsme děti prázdnoty, děti barů a klubů, sme děti prázdnoty. Jsme děti prázdnoty, děti bar a klubů sme děti prázdnoty...schody hajzlů vedou až do nebe slova v pajzlu dnes jen pro tebe..."